Vladimír Vaněk

Vzpomínky na vojáky / Vladimír Vaněk

Se narodil 27.5.1895 v Dobré okr. Kladno. Studoval na reálce a obchodní akademii, kde v roce 1913 složil maturitní zkoušku. Chtěl cestovat a podívat se do Indie. Jeho cesta vedla do tehdejšího Ruska, Kyjeva.

Po příjezdu do Kyjeva v roce 1914 začal pracovat v redakci časopisu „ČECHOSLOVAN“. Zde navazuje kontakty mezi zde žijící českou komunitou. Jeho cílem bylo navštívit Indii. 1. července odjíždí vlakem do Oděsy. Odkud chtěl pokračovat přes Kavkaz do Indie. V Oděse se dozvídá o vypuknutí války a vrací se do Kyjeva.

V Kyjevě opět nastupuje do redakce „ČECHOSLOVANA“. Postaral se zde o něj pan Červený, který mu poskytl ubytování i stravu. Zanedlouho je vyhlášena válka mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem. Následuje jeho zatčení. Díky kontaktům a přímluvě redaktora Švihovského je druhý den po zatčení propuštěn.

V Moskvě měl vystoupení před českými rodáky p. Tůček, který vyzýval k vytvoření české vojenské jednotky. K osamostatnění Čech. K těmto myšlenkám a jejich šíření se postupně přidávali ostatní krajané. V Kyjevě je propagoval Dr. Vondrák.

Začala se organizovat naše první vojenská jednotka v Kyjevě o tom Vaněk píše: „Naše kyjevská, druhá rota byla umístěna v tělocvičně gymnázia na Sofíjském náměstí. Sešli se tam dobrovolníci z Kyjeva, Charkova a vůbec jižní Rusi, rovněž dobrovolníci z Volyně, ruští Češi....

....Dostali jsme všichni stejnokroje ruské pěchoty (to bylo 22. srpna 1914), ohromné boty a různili jsme se od jiných vojáků jen červenobílou páskou na čepici. Na ulici zastavovali nás mnozí důstojníci ruští a ptali se, kdože jsme s těmi pásky. Bylo často dosti trudno vylíčit jím slovy geografickou polohu Čech. Své nové uniformy si nechávali hoši přešívat, aby fešácky vypadali....“

Výcvik jednotky spěl ke konci a nadešel den předání bojového praporu. O tom Vaněk píše: „Přišel den 28. září 1914, svěcení praporu České družiny.

Sedm set nás stálo na Sofijské ploščadi ve čtverhranu, všichni do hola ostříhaní.

Uprostřed byl stůl se svatým obrazem a jeden pop držel v ruce rozevřená evangelia. Druzí svjaščenníci v ornátech stáli okolo stolu s českým představenstvem. Adjutant Brovko s jedním dobrovolcem stáli s praporem.

Celý náš čtyřhran hleděl k tomu praporu, vyšitému paními a dívkami českými v Moskvě. Vypadal slavnostně svítě svým hedvábím a karmínovou i bílou barvou s vysokým lvem.

Vondrák promluvil.

Řekl nám, že jsme oni blaničtí rytíři, na které vlast 300 let čekala. Zalévali jsme se všichni vnitřními slzami, neboť to byl veliký okamžik.

Přistupovali jsme každý, skládali dva prsty přísahou na evangelium a poklekali líbajíce lem praporu. To nebyla jen pouhá formalita.

Mnozí se opravdu modlili a všichni zachmuřeni pohnutím přísahali veřejně i vnitřně. A vnitřně snad ještě víc. Bylo to jako obřad svatební, opravdu se milujících, kteří splývají celou svou bytostí s přísahou věrnosti. Na vždycky tělem i duší! Posvátně i s odhodlanou vášní bral každý z nás ten prapor do rukou a líbal....

….Symbolem je každý prapor vůbec, tento náš byl mnohonásobným symbolem: byl odznakem naší celistvosti, koncentroval naše city, upevňoval na vždy naši přísahu, byl naším živým svědomím....“

9. října 1914 odjíždí Vaněk s jednotkou na frontu. Vlak měnil několikrát směr. Nakonec přišel z Kyjeva rozkaz a vlak jel do Haliče. Po vysednutí následoval pěší přesun, během kterého dostali rozkaz sundat červenobílé pásky z čepic, aby se nelišili od ruských vojáků, kdyby padli do zajetí.

„Viděli jsme opuštěné vesnice, vykácené, střelami rozbité stromy. Po polích leželo ještě sem tam šatstvo, brašny -rakouská „telata“, bajonety i pušky, čepice. Po špatných písčitých cestách šlo velmi špatně a zvláště při dlouhém pochodu na Lvov jsme byli velmi unaveni....

….Ve Lvově jsme byli ubytováni v hulánských kasárnách. Bylo tu mnoho domů zničeno a opuštěno, ale tramvaj jezdila a obchody byly otevřené a tak jsme měli najednou takový neválečný pocit, že jsme prostě na cestách. Jen pohledy mimojdoucích nám nasvědčovaly, že jsme sem přišli zcela mimořádně. Hlavně inteligence, Poláci -hleděli na nás se strachem a nenávistí, ba i židé byli postrašeni....

….Ve Lvově nacpali nás do malých rakouských vagónů, též málo početných, takže nás v nich bylo skutečně po čtyřiceti, jak zněl předpis.

Jeli jsme dlouho: den a noc. V noci bylo nejhůř. Nebylo možné spát. Všichni seděli na zemi a nohy byly jedny na druhých. Ten co je měl nejspodněji měl po chvíli právo, dát si je na povrch a tak se všichni neustále střídali, bolely nás hrozně nohy....

….Za dva dny došli jsme téměř až k Jaroslavi. Zůstali jsme na noc ve mlýně, z jehož podkroví bylo vidět v dáli již Jaroslav....

….Mlýn ve kterém jsme byli ubytováni, byl úplně zničen. Byl to moderní mlýn nedávno zařizený českými stroji, ve zdech však byly velké otvory od dělostřelby a stroje z větší části zničeny.

Spoří obyvatelé vesničky vypravovali, že zde zuřil urputný boj. Množství Rakušanů skoseno v těchto místech ruskými strojními puškami....

….Příští den byl velmi významným v historii Družiny: přejímal nás pod své komando generál Radko Dimitrijev.

Stáli jsme časně z rána v kompaktní mase na volném prostranství mezi vilami.

V tom hudba zahrála. Všem v zádech přimrazilo od slavného okamžiku.

Velitelé slavnostně velí:

„Smirno!“

„Na Kra-úl!“

Malinký Radko přebíhá okolo řad a zdraví:

„Zdrávo rebjáta!“

„Zdraví želajem Vaše Vys-pres-stvó!“

Jednolitě zazněla naše odpověď -přes všechny obavy, že to „vysokoprevoschoditelstvo“ strašlivě „zvoráme“ jak nám to slibovali „untěroficera“:

Pak k nám měl řeč.

Hoši z posledních řad natahovali krky, aby „ho“ uviděli. Byl malý postavou, velká hlava téměř bez krku na ramenou a velkou čepici naraženou přes uši.

Mluvil pěkně.

„Svěřením velení nad vaší Družinou byla mi prokázána větší čest než udělením řádu sv. Jiří,“ řekl mimo jiné a starý Braut v zadu hlasitě poznamenal: „To je dobře!“....

….Nad řečí Radkovou jsme se velmi radovali a naše sebevědomí vzrostlo nadmíru....“

Následně dostali propustky aby se podívali po městě a vyslechli zdejší obyvatele.

„Jednoho sychravého jitra -ještě před cvičením předstoupil poručík Pavlov před naši řadu a řekl:

„Hoši, kdo byste chtěl jít do týlu rakouské armády na rozvědku, vystupte z řady!“

Vyskočil jsem z řady a se mnou ještě čtyři jiní....

….Přistoupil ke mně a řekl: „Myslel jsem si to, že půjdete. Všichni nejlepší mi odcházejí.“

Všeobecná instrukce, jak si ji hlavní štáb armády v Jaroslavi představoval byla: jít do týlu rakouské armády, vyzvědět tam co nejvíc a pak přijít zpět, nejvýš za čtrnáct dní..

„Najdete nás na linii ke Krakovu.“

Hlavní instrukce před Rusy skryté jsem však dostal od Tůčka. Tyto instrukce -lépe řečeno: poslání bylo ovšem zajímavější a ovšem i důležitější.

Jednalo se o to jít do Prahy a promluvit s našimi hlavními vůdci národa a sdělit jim situaci české osvobozovací akce v Rusku, přimět je k činné revoluci ve chvíli, kdy ruská vojska budou nejblíž, vyslechnout jejich národní stanovisko, jakési schválení akce v Rusku a pak praktickou činnost revoluční: organizování činné i pasivní resistence.

Celá revoluční organizace měla být spojena jedním heslem a k propuknutí měly být zelené lístky, jenž budou shazovat ruské aeroplány na Moravě....

….První štanicí byl štáb divize.

Dojeli jsme tam večer. Byl ubytován v zámečku a mimo velitele divize nás přivítala též majitelka panství. Vykázali nám dva krásné pokoje, kde po dlouhé době spali jsme zase lidsky, na matracích....

Ten večer jsme si s Nessim ještě opakovali celé naše poslání. On to měl napsáno a z toho jsme se celý obsah učili nazpaměť, abychom pak mohli všechny papíry zahodit....

Ve štábu dali každému doporučení na všechny ruské oddíly a stráže, které bychom na ruské straně potkali a tento papír jsme měli rovněž zahodit, až opustíme ruské linie. Mimo to zahodil jsem všechny své fotografie v ruské uniformě....

….Po velmi špatných cestách vyzpravovaných celými kládami, řečištěm a podél nekonečných řad ruských trénů dojeli jsme do štábu brigády i štábu pluku....

….Ze štábu pluku pak povozem jeli jsme dále k praporu....

….Pak nám dal kozáky a šli jsme.

Zde jsme se všichni rozloučili. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: Nessi s Frühaufem a Poskerem a já s Čižmářem. Opakovali jsme si ještě jednou nahlas celé poslání přáli si šťastnou cestu, políbili se a šli. Já šel přímo na Duklu Nessi na Tylavu.

Za potokem, za dědinou, šla každá skupina svou cestou. Kývali jsme dlouho, jedni na druhé, až nám zmizeli ve vrbinách.

Kozáci na koních doprovázeli mne s Čičmářem až k prvním hlídkám. S kozáky jsme se domluvili tak, že kdyby oni viděli, že jsme Rakušany spozorováni, budou na nás střílet, jako bychom od nich utíkali.

Navlékli jsme pásky červeného kříže a rozdělili jsme si svá břímě, takže na mne připadlo nésti Čižmářovy galoše v tlumoku.

Kozáci jeli s námi hodně daleko po silnici, první ruské hlídky zůstaly již daleko za námi. Konečně kozáci zůstali stát a řekli:

„Dál už nemůžeme, tam v tom lese naproti jsou Rakušané. S Bohem! Utíkejte!“

Dali jsme se polem přímo k lesu, kozáci zůstali na silnici. Se srdcem tlukoucím šli jsme oba mlčky podél meze.

V tom zahoukly dvě rány a kulky zafičely nám kolem uší.

„Lehni!“ křikl jsem na Čižmáře a již jsem sám padl na zem.

Chvíli jsme tak leželi. Čižmář kdesi za mnou. Nevěděl jsem: střílejí kozáci nebo Rakušané? Kdyby to byli kozáci, přece nám nebudou střílet tak těsně kolem uší?....

….Asi za hodinu uviděl jsem v kotlině, asi na 200 kroků vesnici. Bylo jisté, že se jí bude třeba vyhnout, v tom však mezi chalupami mihla se postava. Čižmář! Napadlo mne a již směřoval jsem k vesnici....“

Zde Vaňka zastavili dva muži a chtěli ho odvést k četníkům. Nakonec se mu podařilo utéct.

I když chtěl obejít Dukelský průsmyk, procházel jím. Potkal procházející vojenskou jednotku, před kterou se mu podařilo ukrýt.

Došel k hájovně, kde požádal o nocleh. Hajný ho uvedl do pokoje, kde ho nechal a zavolal vojenskou hlídku. Ta ho odvedla.

Proběhl výslech a nakonec byl eskortován k náhlému soudu. Po několika výsleších, při kterých byl považován za ruského špiona, byl převezen do vězení v Bardějově.

„Byli jsme umístěni v jedné cele dosti prostranné, kde bylo několik lůžek. Zamřížované okno nebylo zasklené, takže v cele byla zima. Stuchlé slamníky byly plny vší, jenž nedali člověku usnout. Rozeškrábal jsem celé tělo, tak že pálilo. Nebylo alespoň tolik cítit štípnutí. Po cele byl, hlavně v noci, strašný zápach, neboť chlapi dělali svou potřebu kamkoli. Každé ráno museli jsme všichni po řadě uklidit a zamést celu a chodbu. Po té přinesen každému kousek chleba jako dlaň veliký.

Za slunečných dnů pozoroval jsem vrhané světlo okénkem, neboť došlo-li až k zámku dveří, tak to znamenalo, že klíčník přinese oběd. Ten oběd byla beze změny vždy stejná kyselá kaše ze stuchlých zemáků nebo fazolí....

….Dny utíkaly jeden po druhém a moje situace se neměnila. Byl jsem jenom jednou zběžně vyslechnut. Vyšetřující soudce jen poznamenal lámanou slovenštinou: „No ano, takové nezralé mladíky posílat na výzvědy. To mají Rusové ve zvyku. To už je nevím kolikátý případ“

Víc neřekl a víc jsem se nedověděl. Všichni ostatní byli jeden po druhém souzeni a odsuzováni. Někteří propuštěni, jiní odpravováni dále do Temešváru nebo do Szgedina. Čekal jsem stále stejný osud, ale marně. Nakonec jsem zbyl v cele sám....“

Frontová linie byla 15 km. od Bardějova, který opouštěli úředníci a obyvatelé. Zde Vaněk uprosil dozorce, aby zašel za soudcem a tlumočil mu jeho žádost o propuštění s tím, že ho Rusové pověsí, pokud jim padne do rukou.

Dozorce nakonec zašel za soudcem, který Vaňka nechal propustit. Vrátili mu věci a zeptali se kam chce jet. Odpověděl, že do Vídně. Dostal „pasírsajn“ a z Bardějova odjíždí posledním evakuačním vlakem přes Prešov, Košice, Trenčín, Bratislavu do Vídně.

Ve Vídni navštívil svého strýce Assmana, který se zhrozil z jeho zjevu. Vylíčil mu své poslání a dal se do pořádku. Po té zamířil do Prahy, kde se shledal s rodinou.

Otec mu vylíčil poměry v Praze a celkovou situaci a poslal ho k Dr.. Kramářovi. Doma musel být ostražitý před sousedy, služkou i domovnicí. Policii neuniklo, že Vaněk psal do ČECHOSLOVANU. Pomohlo mu, že se jeho rodina přestěhovala a do původního bytu se nastěhoval obuvník Vaněk a ten byl policií sledován.

„Jednoho dne odebral jsem se do redakce Národních listů a navštívil p. Redaktora Červinku. Redaktora Červinku jsem znal z Kyjeva, kam zavítal těsně před válkou a kde navštívil též redakci Čechoslovana.

Tato známost mi sloužila též k tomu, že mým zprávám a celému poslání byla dána víra, neboť to bylo v daném postavení velmi důležité. Redaktor Červinka uvedl mne k Dr. Kramářovi a ten zavolal ještě Dr. Rašína a tak zasedli jsme v malém pokoji vedle přijímací síně.

Vylíčil jsem nejdřív celý postup událostí na Rusi a pak za napjaté pozornosti všech „poslání“. Dr. Kramář nespustil ze mne po celou dobu vypravování svého pevného zraku. Zajímalo ho hlavně dělostřelecké vyzbrojení ruské armády. Řekl mi rovněž, že právě dostal dopis od profesora Denise z Paříže, jenž zpravuje ho o utvoření české legie ve Francii.

Poslání nechal si ještě jednou opakovat a trochu nedůvěřivě vrtěl hlavou nad načrtnutým plánem revoluce spojené s příchodem Rusů.

„Ta pasivní resistence, o které mluvíte, ta se nemusí organizovat, tu dělají všichni více méně. Ale s tou revolucí to nepůjde tak rychle, jak si ruští Češi představují, to je příliš ideální, to neodpovídá daným možnostem....“

V březnu 1915 začal přemýšlet o návratu do Ruska. Aby přešel frontu potřeboval se na ni dostat. Proto se přihlásil k odvodu do rakousko-uherské armády. Za krátkou dobu je zařazen k 99. pěšímu pluku ve Znojmě. „Devadesátý pěší pluk byl ryze německý pluk, dle žlutých výložků zvaných „Kanarienvögel“ nebo „die gelben Teufel“....“

Byl zařazen do důstojnické školy. Po té byl přidělen k pochodovému praporu číslo XIII. Ten byl v Polsku a doplňoval stavy. Pluk se přesunoval pěšími přesuny za ustupujícími ruskými vojsky. Během přesunů pátral Vaněk po mapách a dalších informacích o frontě. V rozstřílených ruských kasárnách objevil mapu generálního štábu, kterou si schoval. Následovali další přesuny. Při jednom usoudil, že je správný okamžik k útěku. „Když jsme šli znova, znavení cestou k lesu, vystoupil jsem náhle z řady, jako k vykonání potřeby a prošel vedle Daňhela.

„Servus!“ zašeptal jsem nakloniv se k němu a uslyšel jsem rovněž šeptem:

„S Bohem!“

Zašel jsem pomalu do křoví a usedl. Rozhlédl jsem se po koloně vojáků, jenž míjel jsem na silnici a pomalu plazil jsem se po břiše do křoví.

Pak zůstal jsem znovu ležet nehybně a pozoroval, jak prochází po silnici celý pluk.

Dlouho jely ještě vozy trénu a rachotily po cestě.

Nakonec prošel celý pluk a silnice zůstala prázdná. Rozhlédl jsem se ještě jednou kolem, pak svlékl jsem tornistru, vyjmul z ní nejpotřebnější věci, uložil je do postranního tlumoku a s chutí praštil jsem tornistrou o zem až odletěla daleko....“

Skrývá se a snaží se jít směrem k frontě. Šel směrem k palbě děl, kterou slyšel. Tak došel až k řece Brug.

 

Podaří se mu přejít frontu? Dozvíte se v příští závěrečné části.


Publikováno: 20. 5. 2019 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vzpomínky na vojáky