Velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov

Vzpomínky na vojáky / Velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov

Narodil se 6. listopadu 1856. Byl vnukem cara Nikolaje I. Car Alexandr III., byl jeho bratrancem, takže byl druhým strýcem cara Nikolaje II.

Vystudoval školu vojenských inženýrů. V roce 1872 byl jmenován poručíkem. Poté nastoupil do Nikolajevské akademie, která vychovávala důstojníky generálního štábu.

Vojenské zkušenosti získával ve štábu svého otce i během války, v letech 1877-1888. Při přechodu Dunaje u Zimnicea 15. dubna 1877 obdržel za statečnost Svatojirský kříž IV. třídy. Později při útoku na Šipku obdržel Řád zlatého meče.

Po válce sloužil u gardového husarského pluku. Postupně byl povyšován a vykonával různé velitelské a štábní funkce. V roce 1894 se stal generálním inspektorem kavalérie. V této funkci působil do roku 1905. Jako velitel pluku a později vyšších jednotek byl neoblíbený u důstojníků pro svou prudkost a přísnost. Mužstvo ho respektovalo pro jeho spravedlivé rozhodování.

Velkokníže sloužil u jezdectva, kde se mu postupně podařilo zavést reformy. Ty vedly k vymanění se z kozáckých tradic a některých jejich způsobů výcviku. Kladl velký důraz na „řádné vzdělání“ důstojníků jezdectva. Provedl reformu škol, kde vychovávali důstojníky jezdectva. Tam zavedl nové metody výcviku. Prosadil nový služební řád pro velitele vyšších vojenských jednotek. Věnoval se zřízení „jezdeckých“ záloh. Jeho osobním přínosem bylo zavedení jednotného výcviku a přísné vojenské kázně u jezdectva. Toto se mu nepodařilo u kozáků.

V roce 1905 se stal velitelem skupiny ruských vojsk na severozápadě. (Sousedící s Německem.) Po odchodu ministra vojenství Kuropatkina, po prohrané Rusko-japonské válce, se velkokníže snažil prosadit důležité reformy v ruské armádě. Problémy, které se za války vyskytly otevřeně a tvrdě kritizoval. Při navrhování reforem a jejich prosazování se dostával do střetu s význačnou osobnosti generáladjutantem Suchomlinovem, pozdějším ministrem.

Generál Suchomlinov studoval i obdivoval německou armádu. Z německé armády mohla tehdejší ruská armáda převzít mnoho. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič mu vytýkal jistý druh germanofilství.

Velkokníže se snažil zlepšit praktický výcvik, hlavně individuální. Zvlášť ve střelbě, protože ruský voják za rusko-japonské války ve střelbě nevynikal. Generál Suchomlinov tvrdil, že „ruský voják je málo inteligentní k boji rozptýlenému“ a že tedy při výcviku nutno respektovati jeho národní povahu“.

Velkokníže hledal vyšší důstojníky generály, kteří se na východě osvědčily. Ty pak povyšoval do vyšších hodností a dosazoval je do velitelských funkcích, i když nepocházeli z vysoké šlechty. Generál Suchomlinov, byl víc tradicionalista, který v tom viděl „revoluci“, spolu s vojenskými kruhy, šlechtou i příbuznými velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče.

Velkokníže nebyl centralistou, naopak si přál kontrolu ministerstva války a generálního štábu. Zasazoval se o zřízení Rady říšské obrany, která vznikla v roce 1905. Ta byla nezávislá na ministerstvu války. Velkokníže ji předsedal. Generál Suchomlinov radu nechtěl a stavěl se proti ní s tím, že Rusko není zralé pro dva paralelně vedle sebe působící nejvyšší orgány. Nakonec dosáhl toho, že Rada říšské obrany byla zrušena (1908).

Ruská armáda v letech 1905-1914 prodělávala přerod z těžkopádného systému velení, řízení k modernějšímu, pružnějšímu systému i když konstitučnímu. Mohlo se vycházet ze dvou vzorů, které bylo možno adaptovat. Německý, kde vedle ministerstva odpovědného parlamentu, existoval téměř samostatný náčelník generálního štábu odpovědný a referující přímo císaři.

Francouzský, kde ministr války měl jediný právo přímého referátu u hlavy státu a velitel generálního štábu mu byl přímo podřízen. V této věci velkokníže spolu s generálem Palicynem prosazovali německý vzor. Generál Suchomlinov prosazoval Francouzský vzor, který byl obvykle zaveden v zemích konstitučních. Trval na tom, aby ministr byl odpovědný za všechny změny a události v armádě. Proto zavrhoval Radu říšské obrany, která chtěla uskutečňovat reformy v armádě, za které ministr nechtěl převzít zodpovědnost.

Car se nemohl delší dobu rozhodnout, který ze vzorů bude použit v Rusku. Nakonec se rozhodl pro Francouzský vzor. To vedlo k zrušení Rady říšské obrany a odstavení velkoknížete.

Na začátku války byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič povolán do čela armády, k nelibosti ministra Suchomlinova. Ten nesouhlasil s kroky, které kníže podniká, k přípravě armády na válku. Prohlašoval, že velkokníže hazarduje s armádou.

Velkokníže byl stoupencem ofenzivní strategie. Přesto, že obdivoval francouzskou armádu, neúčastnil se porad mezi generálními štáby Ruska a Francie, které jednaly o případných vojenských operacích ve Východním Prusku. Sám si nepřál postup ruské armády do Pruska, do doby než na to bude připravena. Ofenzíva měla být zahájena patnáctý mobilizační den na základě dohody z roku 1913, uzavřené mezi maršálem Joffrem a ruským generálním štábem.

Situace byla taková, že ruská armáda nedokončila reformy před začátkem války. Armáda měla provizorní polní řád pro pěchotu. Nový služební řád vstoupil v platnost tři dny před začátkem války. Nový mobilizační plán měl být hotov do konce roku 1914. Ruská armáda proto provedla mobilizaci podle plánu z roku 1910.

Ruský válečný plán počítal se dvěma variantami. Jedna varianta počítala s útokem na Rakousko-Uhersko a druhá na Německo. Velkokníže předpokládal, že rakousko-uherská armáda bude nebezpečnější a že jen její úplná porážka umožní provést úspěšnou ofenzívu proti Německu.

Dále předpokládal, že účinná ofenzíva do Německa nemůže být provedena bez nasazení ruských asijských armádních sborů, zejména sibiřských. Jejich mobilizace neproběhne tak rychle, aby případná ofenzíva proti Německu mohla být zahájena po patnácti dnech od mobilizace.

Začala válka. Velkokníže chtěl nasadit do ofenzivy do Východního Pruska armádu generála Rennenkampfa a generála Samsona až bude vytvořena 9. armáda ve Varšavě. Na popud Francie byla urychlena ofenzíva proti Východnímu Prusku. Během ofenzívy selhali někteří velitelé. Další závažnou chybou bylo používání radiostanic bez kódování, takže Němci si přečetli zachycované rozkazy, zprávy a předali je do štábu polního maršála Hindenburga. Následovaly ruské porážky u Tannenbergu a Mazurských jezer. Ruská armáda přišla o 25% vojáků. Velkokníže musel vyvinout značné úsilí, aby obnovil bojeschopnost vojsk. Odpovědného velitele generála Žiliňského odvolal.

Nastala vynucená změna ruské strategie. Ta se odrazila ve změně velitelů. Generála Žiliňského vystřídal generál Ruzskij. Ten se nemohl dohodnout s generálem Ivanovem na dalším postupu proti Německu. Velkokníže vyvinul velké úsilí, aby tyto dva velitele přiměl ke koordinaci. To vedlo k porážce Hindenburga, jeho 8. a 9. armády při postupu na Varšavu v říjnu 1914.

Situace ruské armády se vážně komplikovala. Armádě chyběli důstojníci. V Rusku nebylo tolik inteligence, jako v evropských státech. Proto nemohli vycvičit dostatečné počty záložních důstojníků. Mužstvo nově odvedené se pak po krátkodobém výcviku nedovedlo přizpůsobit „modernímu“ boji, vyžadujícímu i od prostého vojáka a zejména od poddůstojníka samostatné jednání a rychlé pochopení situace.

Nejhorší byl nedostatek zbraní a střeliva. Dále výstroje pro vojáky. Dá se říct, že byl nedostatek všeho. Ruský průmysl nebyl na válku dostatečně připravený.

Na podzim 1914, po té co velkokníže dokončil reorganizaci armád, připravil plán k obsazení uhelných a průmyslových oblastí ve Slezsku. Sem měla proniknout 4. a 5. armáda spolu s 9. armádou. Nově vystrojená 1. a 2. armáda měly chránit pravý bok ruské sestavy. 10. armáda měla upoutat německou armádu ve východním Prusku. 3. a 8. armáda s nově utvořenou obléhací armádou u Przemyšlu měly v Haliči udržet silně prořídlé rakousko-uherské armády.

Tento plán se nezdařil. Ustupující Němci zničili podle plánu gen. Hoffmanna a intendanta Kebera všechny železniční dráhy na místech, kde měla postupovat ruská armáda. Vycházeli z toho, že každá moderní armáda se musí zarazit v postupu nejdále na 120 km od konce používané tratě. Ruské armády se musely zastavit na 120 km od Visly. Železniční dráhy nebyly rychle opraveny a vznikla časová prodleva v plánu ruských operací.

Němcům se podařilo v tomto čase provést přesuny vojsk, a posílit levé křídlo severně od Visly. Dále z viselských pevností z Kralovce, Poznaně, Toruně a Vratislavi i z jiných míst shromáždili poslední zálohy. Němcům se tímto způsobem podařilo doplnit severní frontu. Ruské armády určené k útoku nad Vislou daleko nepostoupily. Naopak německé armády postoupily až k Lodži, listopad 1914.

Začátkem roku 1915 připravil velkokníže další ofenzívu, která měla umožnit vniknout jeho armádám do Pruska. Velkokníže posílil 10. ruskou armádu, která měla provést obchvat levého německého boku útokem do Východního Pruska, ze severu. Další dvě armády měly postupovat od jihu do Východních a Západních Prus, tak aby prolomily slabou tamní hraniční obranu.

Němci ovšem zachytily radio depeše a rozšifrovali je. Provedli protiofenzívu. 10. ruská armáda byla poražena a téměř obklíčena v augustovských lesích, zimní bitva v Mazursku. Německý postup na Przaśnysz spojený s ofenzívou na Mlawu zadržel postup ruských armád z jihu. O krachu ruské ofenzívy bylo v dubnu 1915 rozhodnuto.

Jediným ruským úspěchem bylo odražení Rakousko-uherského útoku na Przemyšl, který měl vyprostit tuto pevnost z ruského obklíčení. Ta se následně vzdala.

Pak mohl velkokníže posílit jižní frontu jednotkami od Przemyšlu. Myšlenky velkoknížete směřovaly k přípravě velikonoční karpatské bitvy. Jejím cílem bylo prolomit rakousko-uherskou frontu a proniknout do Uher.

Postup lesnatými průsmyky Karpat je obtížný pro jakoukoliv armádu. K tomu nové ruské armády, které se toho účastnily nebyly dostatečně vyzbrojeny a jejich vojáci vystrojeni. Chyběla munice. Tato karpatská ofenzíva byla pro ruskou armádu katastrofální. Vše završil rakousko-uherský průlom u Gorlice. To byl začátek konce bojeschopnosti ruské armády.

Velkokníže Nikolaj Nikolajevič upadl u cara v nemilost. 9. září 1915 byl zbaven vrchního velení. Stal se generálním guvernérem na Kavkaze.

Zde zorganizoval dopravu pro svá vojska. Judeničovu armádu, kterou zde měl k dispozici doplnil na plné stavy a zásoboval ji materiálem, municí atd...S ní pak zahájil postup do Arménie. 16. února dobyl Erzerum. 26. července obsadil Erzinžar. Vedle toho ruské vojsko proniklo do Trapezuntu. Nezdařila se ofenzíva generála Baratova do Persie.

V únoru 1917 vypukla v Petrohradě revoluce. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič v té době zapřísáhl cara, aby udělal cestu reformám a sám se nabídl nové vládě. Car před svou abdikací jmenoval velkoknížete opět vrchním velitelem všech armád. Nová vláda nechtěla mít v čele armády silné osobnosti, protože se obávala, že by její slabá politika mohla být nahrazena vojenskou diktaturou.

28. března 1917 se velkokníže odebral na Krym. Zde čekal na další vývoj situace. Ani za bolševického převratu aktivně nevystupoval. V březnu 1919, když bylo jasné, že se protibolševické pokusy nezdaří, odešel do Itálie. Zde určitý čas pobýval u královského dvora Viktora Emanuela III. Odtud odešel a žil většinou na Riviéře a v Paříži. Zde byl ve styku s ruskou emigrací. Na veřejnosti se vyjadřoval málo a velmi opatrně.

Velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov zemřel 6. 1. 1929 v Antibes.

 

Zdroje:

Vojenské rozhledy č. 1., 1929, autor V. J. Hauner

Další články na internetu.


Publikováno: 21. 1. 2019 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vzpomínky na vojáky