Vzpomínky kulometčíků 1918.

Vojenství střípky z historie / Vzpomínky kulometčíků 1918.

První vzpomínka je šrtm. Běliny. „V zacházení s kulometem Hotchkiss jsme se cvičili v kursu v St. Yriex, malém městečku, ležícím v pahrbkovitém kraji pokrytém jehličnatými lesy a jedlými kaštany.

V květnu a červnu roku 1918 byl to již třetí kurs, v kterém se Čechoslováci seznamovali s automatickými zbraněmi francouzské armády. Zda byl ještě další nevím, ale pochybuji, neb bratři a důstojníci, kteří tam byli jako instruktoři, odjeli s námi po ukončení našeho kursu a převzali velitelské funkce u kulometných rot, které byly z nás postaveny, a to 2. a 3. kulometná rota 22. čs. pluku. V našem kursu se vzdělávali dva důstojníci ruské národnosti.

Z počátku jsme se učili rozebírat kulomet, jmenovat jeho části, a mimo kulomet Hotchkiss i druhé kulomety, St. Etiene, německý i ruský Maxim. Později jsme chodili cvičit ven, běhali po kopcích a tak se připravovat na boj v poli.

Než jsme si zvykli, zkusili jsme dosti, neboť kulomet hrozně tlačil do ramenou, a nesl-li se tak půl hodiny, byl člověk celý rozlámaný a představte si, že někdy bylo nutno nosit tuto tíži půl dne. Všemu člověk zvykne, i takovému nošení.

Nadávalo se, ne však ve zlém úmyslu, morálka zůstala vždy dobrá....“

O trestání vojáků napsal toto: „....Hobl byl dvojí: čestný a trestný. Při čestném se poctěný jen houpal a jen někdy se dotkl zadní částí těla lavice nebo stolu, ale při trestném se lavice polila vodou, aby tělo lépe přilnulo a jeden z účastníků držel trestaného v půli a tlačil ho dolů, někdy si naň i sedl, aby se nemohl prohnout a tak uniknout nárazu. A nárazy byly důkladné jen to zadunělo. Po takovém hoblu bolela zadní část těla dlouho. Před výkonem předcházel zpěv a při dávání taktéž a všichni museli zdravit. Po výkonu musel dotčený bratr poděkovat anebo chytře utéct. Ne-li, dostal znovu....

....Šest neděl uteklo jako voda, a přiznávám, že to byly nejšťastnější chvíle mé vojny. Nemálo jsme se divili, když odjela brigáda na frontu a nás tu nechali. Co tam budou dělat bez kulometů? Proč nás nevzali odtud? Nic jsme však nepromeškali a dohonili jsme je v Attigny v plném cvičení a přípravě na frontu.

Ze St. Yriex odjeli jsme do Jarnacu. V Limoge jsme přerušili jízdu a prošli město s praporem v čele. Ve Francii je zvykem, že vojáci i občané vzdávají čest vlajce, třebas neoficiální. Jiný smysl mají pro čest praporu než my. Kolik občanů pozdraví prapor dnes u Nás?“

Tolik z krátké vzpomínky šrtm. Běliny.

Šrtm. Josef Bělina se narodil 20. srpna 1897 v Žumberku, okres Chrudim. V Rakousko-uherské armádě sloužil u 12. zemského polního pluku na ruském bojišti. 5. července 1916 se vzdává do ruského zajetí u obce Kolky. Do čs. legií se přihlásil v Žitomíru a byl zařazen k 9. střeleckému pluku. Odkud odchází do Francie, kde je nejprve příslušníkem 21. polního pluku, po té 22. polního pluku. Z čs. legií je propuštěn v hodnosti rotmistra 31. ledna 1919.

Druhou vzpomínku napsal Karel Pospíšil. „Kdo miluje svou zbraň, miluje i svou vlast,“ bylo naším heslem u roty. A ti, kteří prožili všechny hrůzy poslední války, všichni ti, kteří za hranicemi přinesli svou oběť se zbraní v ruce a přispěli k osvobození, dají mi za pravdu, že tato slova, kterými začínám vzpomínat na radostné i smutné chvíle zažité v řadách I CM. 21. pluku československého, byla těm prostým, ale nadšeným srdcím útěchou v daleké cizině. Vnutiti někomu, aby miloval svou zbraň tak jako každý opravdový kulometník, znamenalo by přivésti většinu do velkého neštěstí; bylo to čisté vědomí revolučních hochů, opravdová víra v srdci a jediná láska, s níž lnuli ke své zbrani, která je mohla a skutečně dovedla k novému životu bojem, cestou utrpení i radosti.

Bylo to v zimě r. 1917. Na prostranném dvoře nastupuje rota za rotou, všude živo, čilý spěšný ruch, štábních důstojníků českých i francouzských tvoří skupiny do různých škol a kursů. Kolem však přechází usměvavý poručík a vyzývá hochy do speciálního kursu pro výcvik a střelbu kulometů. Bylo jich více než dosti.... Ale štěstí přálo jen asi padesátce.“....

Za několik dní odjíždí do posádky v St. Yrieux. Kde absolvují výcvik se zacházením s kulometem i taktiku jeho nasazení. „Leč žádná příprava pro vystoupení na novém bojišti, zcela odlišném ve způsobu vedení války, než jakou prožili na jiné frontě, nutí je k intenzivní práci, k poznání a k dokonalému ovládání techniky zbraní a taktickému jejich použití. S hřejivými pocity a sebevědomím přihlíží, jak si hoši hrají již za několik dní se svými kulomety, jak hoří nedočkavostí, až je budou mít přiděleny po návratu k pluku....

….Na ukončení kursu uspořádali hoši přátelský večírek na rozloučenou, jehož se zúčastnili francouzští instruktoři se všemi svými důstojníky....

….Mezitím utvořen v Coqnacu 21. pluk a žáci kursu tvoří základ kulometných rot....

….Pozdě v noci opouští I. CM. Rue Gaillard a za četné účasti publika, srdečného „au revoir“ a „nazdar“ loučí se se svou garnisonou. Markétky, Kamilky, mladší i starší, s ruměncem ve tvářích a se slzou v oku posílají ještě poslední pozdravy svým drahým poilu....

….Darney, malé savoyské městečko ve Vogesách, stává se našim druhým domovem, naší vzpomínkou na poslední chvíle oddechu s tou nezapomenutelnou plání, na níž 21. pluk československý defiluje před prezidentem francouzské republiky, z jehož rukou přijímá prapor darovaný městem Paříž. Těžko vylíčiti všechny dojmy onoho okamžiku, toho tak politicky památného dne 30. června 1918, kdy československý voják, jda vstříc vítězství nebo smrti, přísahal na svůj vlastní prapor....

….Aspach-le-Bas s S.O. 38 je prvním střediskem a svědkem vystoupení našich bratří. Kolem dokola se umísťuje kulometná rota. Roztroušeni po celém okolí upravují si hoši podzemní úkryty, zdokonalují hnízda kulometů a seznamují se dokonale s první pozicí. Den je částečným odpočinkem, noc plna příprav a práce. Několikrát za den i noc přichází na kulometné stanoviště starostlivý rotný Matička. Snad ani nespí. Rozhovoří se, poradí, někde zase napomene, aby bratři nehazardovali zbytečně životy, když to není potřebí....

….Poručík Matička a velitel CM. 2 stojí již na kraji lesa a rozhlíží se po terénu. Zaměřovací přístroj, který nese spojka, několik pohybů v tu a onu stranu, zavolání na velitele kulometů dá již tušit nějaké přípravy. Rychle, než nastane jasný den, než padne mlha a nepřátelská letadla budou brázdit vzduchem, už vyměřuje, určuje stanoviště jednotlivých kulometů, počítá, zapisuje a diktuje úchylky a elevaci. Dvě roty kulometů mají býti připraveny na nepřímou střelbu. Asi 100 bratří má za úkol učiniti „coup de maín“ směrem na Aspach-le-Haut, zjistit přesně jednotku nepřítele.

Co nebylo vykonáno časného jitra, dokončuje se pozdě navečer.

Rázem 4. hodiny ranní dne 20. srpna nastává pekelný rej. Z počátku neslyšíš slova, napravo, vlevo, za námi hřmí dělostřelectvo, kulomety chrlí tisíce střel, hlavně se již stávají žhavými, ale všechno jde a musí jít podle výpočtů jako na drátkách. Nábojů hromady, voda k chlazení hlavní se stále nosí a za 10 minut řídí již Matička střelbu po skupinách. Stojí uprostřed, nařizuje kontrolu směru a elevaci, skloněn nad mapou počítá, kde asi mohou býti útočící řady. Není jen myšlenkou u nás, ale i u těch, kteří postupují křest ohněm. Blízký dopad střel německých batérií hledajících postavení našeho dělostřelectva a hodlajících umlčet baterie kulometů nevyvádí ho z klidu, z rovnováhy. Stojí jako žula, uděluje mi rozkazy a nevidí snad ani, co se děje kolem.

Přesně za hodinu velí ukončit střelbu, třebaže dělostřelci posílají ještě pozdravy někam až k Rýnu, stáhnout kulomety do úkrytu, upravit stanoviště tak, aby letec nic nezpozoroval a již běží vstříc útočící skupině. Spokojenost možno mu číst z očí, vše zdrávo, jen dva lehce ranění a přivádějí skutečné zajatce. Útok se zdařil, rotný má radost. Však také Jenda přinesl hned několik lahví „pináru“, abychom prý napojili kulomety.

Vpravo od nás je veseleji již každý den. Blízkost nepřátelských zákopů, výběžek námi obsazeného lesa Kreuzwald dotýká se skoro linie německé. Hned mění Matička kulometné čety, aby každá něco měla z tohoto příjemného postavení. S.O. 31 a 32 je druhou etapou kulometné roty a jejích čet.

Železniční trať probíhající výběžkem lesa je dobrým cílem pro nepřátelské dělostřelectvo a kulomety; kulomety nelze jinak postaviti než na okraji lesa a na železničním náspu.

Co se za den opraví, v noci nepřítel rozbije. Kdysi klidný úsek alsaské fronty stal se přítomností československého vojska velice rušným. Skoro v pravidelných hodinových intervalech dává nám nepřítel najevo nespokojenost s naší přítomností, bombarduje naše postavení dělostřelectvem i minomety a ctí nás i nejhoršími plyny. Žádný z nás neví, je-li to předzvěst útoku či nikoliv. Častokrát za noc přesvědčuje se rotný, je-li vše v pořádku na pozici. Několikrát je sám překvapen strašlivou dělovou palbou, ale přes to přišel mezi nás. V nejprudší palbě minometů sedí s hochy u kulometu a pozoruje bystře, co se děje vpředu. Jde až k strážím, ošetřuje raněného druha, neohlíží se, nic nedbá a neleká se smrti....

….Týden tohoto čekání postačuje, abychom byli vyměněni a zasloužili si krátkého, ale přece jen tak touženého odpočinku.

16. září loučí se bratři s alsaskou frontou....

….Ale na severu rozpoutává se nová bitva mající slibný začátek pro spojence. Tam ještě jde český dobrovolec pokrýt se slávou.

Suize, St. Dizier, Chalon-sur-Mer, pak již jen zničená města a vesnice, holé zdi a pahýly stromů, dřevěné tábory obsazené zálohami vojsk poskytují obraz děsivé války.

V lese před Ville-en-Tardenoise je jednodenní krátký odpočinek, pro kulometníky však celodenní práce. Nedaleko před námi u okolní výšiny vesnice Horges zuří boj a nepřítel bojující o každou píď země krok za krokem ustupuje k Vesle. Hoši čistí a připravují si zbraně....

….Rotný Matička seznamuje velitele čet se situací na frontě a příští den odchází s několika bratry na průzkum terénu. Dva dni čekání, jen už abychom byli zasazeni do boje. Vesnice na svahu protáhlého návrší je v plamenech, nalevo útočí koloniální vojsko v doprovodu tanků, nové prapory záloh se rozvinují a připravují k útoku, jen my čekáme a nejdeme. Dělostřelectvo mění svá postavení a batérie pálí do nepřítele celý den i noc. Houfy zajatců otrhaných a hladových jdou kolem nás a černá tvář plna radosti a vzteku pobízí je vzad. Nejdou pomalu, spěchají pryč z té hrozné vřavy, opouštějí své dobře vybudované a nedobytné pozice, vzdalují se válce, kterou sami rozdmychali a konečně prohrávají.

Zas dále, k Hermonville, k Remeši, tam někde je zase tvrdý oříšek, který je třeba zdolat. Nestačí již pochod, hned jsou k dispozici auta, která převážejí celou brigádu na pravé křídlo k Mourmelonu a Somme-Py. Kraj zpustošený hroznými boji posledních dní, řady rozbitých děl, tanků, sklady výzbroje a dělostřeleckého střeliva dosud neodklizené svědčí o urputných bojích a o nedobrovolném ústupu nepřítele k řece Aisne. Zde teprve má zasáhnout do boje československá brigáda, vybojovat přechod přes řeku a kanál a zajistit předmostí na druhé straně.

Konečně se dočkali hoši chvíle vstupu na pozice. V noci z 15. na 16. října vyměňují kulometnou rotu pluku Zuavů. Nastalým jitrem seznamují se blíže s místy svého postavení; dole pod návrším železniční trať, kousek dále se vine řeka Aisne, pak široké údolí, luka a pole. Terron na protějším svahu, nalevo dominující vesnice Voucq, napravo protáhlé návrší; to vše má býti zajištěno pro přechod a úder vojska na nepřítele.

Hned v prvních dnech odesílá Matička I četu kulometů s rotou Šidlíkovou k obsazení Terronu. Ostatní rozmísťuje co možná nejvýhodněji na návrší před řekou, nařizuje úpravu stanovišť a úkrytů, počítá s těžkým úkolem....

….Řídí zásobování střelivem pro svou rotu, pro rotu Šidlíkovu, která bojuje již od časných ranních hodin proti několikanásobné přesile nepřítele. Hned je u jedné, zase u druhé čety a řídí skvěle palbu kulometů.

Dvacátého prvního října. Přiblížil se konečně den a hodina, na kterou jsme všichni čekali.

Temné zvuky dalekého dělostřelectva doléhají na pozici z dálky -nesčetné stíny postav probíhají návrším nad Terronem; útočí po prvé, útočí po druhé. Šidlíkova rota těžce krvácí, kulomety vlastní i ty uloupené neumlkají, některé jsou zasypány i s obsluhou, jiné zas rozbity. Matička nařizuje hned palbu kulometů směrem na Voncq a Terron. Sám si sedne na chvíli za svou mitrailleusu a začíná tím pronikavým tak-tak-tak-tak. Třetí útok nepřítele a za chvíli má zprávu, že Šidlíkovi zbývá již jen hrstka bojovníků.

Vyskočí, zkušeným zrakem přehlédne brzy situaci, a již je na druhém křídle v zákopu u por. Eliáše. Chvíli se společně radí a pak odvolává jednu četu kulometů k chrámu Echarson. Ve dvorku ukrytém zrakům nepřítele poučuje stručně hochy, opakuje jim ještě jednou, co od nich žádá, a odesílá je pro další použití v akci k Eliášovi; tento diriguje je ze svahu jako posilu Šidlíkovi.

Celý den v tom prudkém boji uplyne jako hodina. Na návrší poněkud za farmou připravují se tři roty (Plíva, Vlasák a zbytek roty Matičkovi) k útoku na pravý břeh průplavu Aisne.

K 3. hodině odpolední po 10 minutové dělostřelecké přípravě vrhají se vesele za strašného deště střel na nepřítele a v několika okamžicích vyčistí hřbitov, probíhají haldou kamení a troskami hat, zápasí o každou ulici a k 5. hodině drží již pevně celou vesnici Terron.

Pozoruji celý ten skvělý nástup od farmy Macquart a hledám kulomety, které pravděpodobně půjdou za útočící vlnou. Nikoli, Matička mezi prvními, a s jakou výzbrojí! V levé ruce lopatu, v pravé pistoli; jemu v patách bratři nesou kulomety a střelivo. Pot stéká jim z čela nedbají únavy, vždyť musí být mezi prvními, aby zajistili obranu Terronu. A žasli přímo všichni, jak se Matička o obranu Terronu postaral. Nejen bratři kulometné roty, ale i ti ostatní nedovedli pochopit, s jakou odvahou a chladnokrevností, neznaje únavy a netouže po odpočinku, po celé noci prodlel mezi nimi, přecházel od jednoho k druhému, radil a napomínal....

O Karlu Pospíšilu se mi zatím nepodařilo získat informace. O v textu zmiňovaném rotným jinde poručíku Matičkovi jsem zjistil:

ppl. Ing. Jaroslav Matička se narodil 27. března 1882 v Brlohu, okres Pardubice. Do zajetí na ruské frontě padl 20. března 1915. Do čs. legií měl vstoupit 12. června 1917. V transportu našich legionářů odjíždí do Francie. Zde se stává velitelem kulometné čety u 21. polního pluku v hodnosti poručíka. Koncem války je postupně povyšován do hodnosti podplukovníka. 31. prosince 1919 je demobilizován.

Výňatky ze vzpomínek jsou zkráceny a upraveny. Pokud si je chcete přečíst celé i další vzpomínky legionářů, kupte si v antikvariátu knihu Československé legie ve Francii. Kniha vyšla v několika vydáních, které se od sebe liší.

 

Zdroje: sborník Československá legie ve francii, šrtm. Bělina V kulometném kurzu v St. Yriex,

Karel Pospíšil Matičkova kulometná.

Vojenský ústřední archiv -Databáze VHU -Databáze legionářů.

 

 

Těžký kulomet Hotchkiss Mle 1914

Firma Hotchkiss et Cie pod vedením Laurenca Benéta v roce 1992 koupila patent na rychlopalnou zbraň od barona Adolfa Odkolka z Újezdu. Zbraň využívala odběr tlaku plynů z hlavně sloužících k náhonu závěrového mechanismu.

Pod vedením Benéta a inženýra Henrio Marié byl původní návrh upraven. Výroba byla zahájena v roce 1897. Během první světové války bylo firmou Hhotchkiss et Cie francouzské armádě dodáno kolem 47 000 těžkých kulometů Hotchkiss Mle 1914. Dalších přibližně 7000 kusů bylo zařazeno do výzbroje amerického expedičního sboru.

89 těžkých kulometů Hotchkiss Mle 1914 bylo ve výzbroji čs. legií ve Francii. Ty pak používala i čs. armáda, která koupila v letech 1919-20 dalších 855 kusů.

Těžký kulomet Hotchkiss Mle 1914 byl ve výzbroji: Alžírska, Belgie, Chile, Číny, Čínské lidové republiky, Československa, Etiopské říše, Řecka, Itálie, Brazílie, Salvádoru, Francie, Japonska, Mexika, Norska, Peru, Polska, Rumunska, Španělska, Švédska, Turecka, USA, Vietnamu, Venezueli.

Používal se v obou světových válkách. Ve výzbroji jej měli naši legionáři ve Francii. Po té je používaly v roce 1940 naše jednotky během ústupových bojů ve Francii. Po kapitulaci Francie některé kulomety převzala i německá armáda.

Těžký kulomet Hotchkiss Mle 1914 se skládal z hlavně se schránkou závěru, úderníku, mechaniky závěru a nabíjení.

Hlaveň byla chlazena vzduchem. K tomu sloužilo i pět prstenců (viz fotografie ve fotogalerii). Náboje ráže 8 mm Lebel, byly vloženy do zásobníku na třicet nábojů. Ten se po natažení závěru vkládal z levé strany do podavače. Zásobník se po výstřelu posunoval a vycházel z pravé strany. Teoretická kadence sice byla 450 ran za minutu, ale té nebylo možné díky zásobníku dosáhnout. Kulomet mohl střílet jenom krátké dávky. Vedle charakteristických chladících prstenců na hlavni měl kulomet mosaznou pistolovou rukověť.

Kulomet obsluhovali tři muži. Střelec, který seděl na sedáku lafety, nebo ležel případně klečel. Nabíječ a vedle nich byl velitel.

 

Technická data:

Ráže: 8 mm Lebel

Délka hlavně: 790 mm.

Úsťová rychlost: 725 m/s.

Účinný dostřel: 2400 m.

Celková délka: 1,31 m.

Hmotnost zbraně: 24,6 kg.

Hmotnost podstavce: 25 kg.

 

Zdroj: VHU -www.vhu.cz

wikipedie Hotchkiss Mle 1914


Publikováno: 14. 3. 2019 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vojenství střípky z historie

Fotoalbum