Plukovník Augustin Charvát

Hrdinové oblohy / Plukovník Augustin Charvát

„Vstoupil dobrovolně na počátku války do francouzské armády. Byl těžce raněn v pěchotě a neschopen k dalším službám u této zbraně, žádal o přeložení k letectvu. Jako stíhací pilot se vyznamenal vždy neobyčejnou chrabrostí a oddaností. Zúčastnil se mnoha bojů. Velmi chrabrý voják. Jedno oficielní vítězství. Vyznamenán vojenskou medailí. Tři pochvalná uznání. Dvakráte raněn. Generál Mittelhauser.“

Narodil se 1. července 1893 v Ročově, okres Louny. V mládí vstoupil do Sokola, kde se aktivně zapojil do činnosti. Vyučil se krejčím a nastoupil do zaměstnání v Podmoklech, kde se naučil německy. Odtud odchází pracovat do Berlína. Jeho další cesta za prací vede do Francie. V Paříži se věnuje své profesi a vstupuje do místního Sokola. Jeho pobyt v Paříži, kde se mu líbilo, byl přerušen nástupem na vojenskou službu v rakousko-uherské armádě.

Na začátku první světové války se Augustin Charvát léčil z tyfu v lázních Dinard v Bretani. Chtěl vstoupit do cizinecké legie jako cizí státní příslušník ze země, která byla na straně Německa. Tak nemohl ve Francii učinit. Podařilo se mu získat cestovní pas od starosty Dinardu, na základě členství v Sokole. Odjíždí do Velké Británie, kde se na francouzském konzulátu hlásí jako dobrovolník do cizinecké legie. Přijíždí do Francie. Vojenský výcvik absolvuje v Dionu. Je příslušníkem 1. pluku cizinecké legie, roty Nazdar.

S ní přichází na frontu. Účastní se bojů v Neuville-St. Vaast, Arrasu a Champagne. Zde je 28. 9. 1915 zasažen do pravé ruky. Je stažen do nemocnice v Lyonu. Následuje doléčení zranění, během kterého se dozvídá o výzvě poručíka Milana Rastislava Štefánika. Poručík Štefánik hledal dobrovolníky pro vstup do letectva. Augustin Charvát se přihlásil a absolvoval pilotní výcvik v Pau. V lednu 1917 přichází k  letce F 58 v Luneville v Lotrinsku. Zde o několik dní později havaruje při nouzovém přistání ve sněhové vánici. Do konce února se léčí v nemocnici.

Vrací se k letce, kde 9. března při letu nad frontou, dostává jeho letoun zásah výškového kormidla, načež se jeho letoun stal neovladatelným a zřítil se z výšky 200 metrů na zem v D´Amévre. Augustin Charvát je se zlomeninami rukou, nohou a těžkým otřesem mozku převezen do nemocnice. V několika nemocnicích pobývá půl roku. Po té se dobrovolně vrací na frontu. O své letecké službě během první světové války napsal například tento článek:

 

Pplk. pilot A. Charvát

Ze života prvních českých vojenských letců

Nejdříve několik slov, pokud jsem informován, o generálu Štefánikovi a potom krátce o kamarádech, kteří stejným způsobem a současně se mnou byli zařazeni do francouzského letectva.

Generál Štefánik začal létati v roce 1914, a to v Chartres, kde se učil na letadle Farman jako vojenský pilotní žák. Zda létal na frontě francouzské, nevím, ale s jednou výpravou francouzských letců odjel bojovati na Balkán, do Srbska. Zde se zúčastnil mnoha bojů a celého ústupu srbských vojsk přes Albánii, při čemž byl těžce poraněn. Přes své zranění přeletěl s albánského pobřeží na ostrov Korfu, odkudž byl dopraven do Francie k léčení. Koncem roku 1915, po vyléčení, měl v úmyslu zorganisovati československou leteckou eskadrilu, v čemž byl silně podporován francouzským ministerstvem války, kde měl mnoho vlivných známostí. Proto přijel (myslím v prosinci 1915) k náhradnímu praporu cizinecké legie v Lyonu, kde si vyvolil 6 českých dobrovolců, kteří měli tvořiti základní kádr jeho české letecké eskadrily.

Z 6 vyvolených musili býti dva pro neznámé mi příčiny škrtnuti a za ně hledána náhrada. Prostou náhodou byli jsme za ně zvoleni v lednu 1916 kamarád Jenda Hofman a já. Oba jsme dleli tou dobou u náhradního praporu cizinecké legie v Lyonu. Hofman jako invalida od prvního našeho útoku (9. května 1915 u Arrasu) a já z druhého útoku v Champagni (25. září 1915). Byli jsme podrobeni přísné prohlídce lékařské a počátkem února 1916 odesláni do Dijonu, ústředního to shromaždiště francouzského vojenského letectva. Odtud jsme byli odesláni přímo do pilotní školy v Pau (Basses Pyrenées) za Starým, Šebestou, Štorkem a Pilátem, kteří se tam už cvičili. Krátce po nás přišel ještě Jelínek, rodem Pražák, který však, když dokončil svůj výcvik na bombardovacím letadle Voisin, toho nechal a vrátil se k cizinecké legii, kdež padl roku 1917 na Sommě.

V Pau jsme byli přiděleni do oddělení, kde se učilo jen na jednoplošnících Blériot. Bylo to oddělení pro speciální výcvik pilotů letadel jednomístných, stíhacích, poněvadž tam musil žák létati od počátku úplně sám. Dvojího řízení tam vůbec nebylo.

A tu musím zvláště poznamenati, jako malý doklad o vlivném postavení generála Štefánika ve Francii a jako vděčné uznání Francouzům za tuto — řekl bych — ohleduplnost k nám, toto: do této školy byla přidělována jenom t. zv. smetánka francouzského dorostu, a tu snadno každý pochopí, jaké jsme my, prostí, neznámí Čechové, musili míti shora doporučení, když jsme tam také byli zařazeni.

Avšak na Blériotu a na letadle jednomístném jsme zůstali jen tři: Štork, Hofman a já; ostatní přešli na letadla dvoumístná, a to ponechávám vlastnímu popisu každého z nich. S Jendou Hofmanem jsme prošli společně všechny možné školy (pokračovací, akrobatickou a konečně střeleckou) a pak i v reservě v Plessis-Belleville jsme oba čekali na přidělení k letce na frontu.

Já byl přidělen dne 10. ledna 1917 do Lunéville v Lotrinsku k eskadrile F. 58 s letadlem Nieuport 80 HP Rhône jako obranný letec dvoumístných Farmanů. Maličký ten Nieuport byl roztomilé letadélko a říkalo se mu mezi franc. piloty „le bébé“. Dostal jsem je v Bourget u Paříže a sám jsem s ním musil přelétnout na frontu k letce. Na cestě však jsem byl stižen sněhovou vánicí a donucen k přistání v Bar-le-Duc. Přistání však pro ohromné spousty sněhu na letišti špatně dopadlo. To mi totiž řekli v nemocnici, když jsem se druhý den ráno probudil; letadlo prý jsem rozbil na padrť a sobě pohmoždil žebra po levé straně hrudníku.

Po osmidenním odpočinku jsem se vrátil do Paříže pro nové letadlo a šťastně pak přeletěl až do Lunéville. Ale i s tímto druhým letadlem mi štěstí zrovna nepřálo. Dne 9. března 1917 během jednoho dlouhotrvajícího zastřelování (réglage de tir) byl jsem zasažen velmi zblízka nepřátelskou dělovou střelou a střepina šrapnelu mi poškodila řízení směrového kormidla. Toto by bylo za normálního letu ještě mohlo sloužiti. Ale jako většina mladých pilotů byl jsem i já velmi neopatrný a při návratu na letiště pustil jsem se klidně do akrobatiky a během jednoho prudšího manévru řízení úplně povolilo. Neovládaje již řízení letounu, zřítil jsem se s výše asi 200—300 m. Tímto pádem jsem utrpěl zlomeniny na obou nohou i obou pažích a silný otřes mozku. Tu nastala nucená 6-ti měsíční přestávka v mé činnosti na frontě.

Mezitím Jenda Hofman byl přidělen k eskadrile Nieuport 82 v Aisne, kde se za krátkou dobu své činnosti vyznamenal neobyčejnou odvahou a zápalem pro tento nový způsob boje. Dne 19. března t. r., tedy přesně 10 dní po mé nehodě, během souboje s dvěma nepřátelskými letadly se s jedním z nich srazil a pak se oba zřítili, a to nedaleko od obce Roucy, kde byl též pohřben. Náš dobrý Hofman, vedle mnoha jiných druhů z našich řad, zaplatil svým životem nutnou daň za svobodu vlasti a národa.

Já po svém vyléčení jsem se opět vrátil na frontu dne 6. září 1917 k eskadrile Nieuport 315 v la Chapelle-sous-Chaux v Alsasku, kde jsem setrval až do příměří. Zde byl život dosti příjemný, ač prostoupen řadou vzrušujících okamžiků, trudných i radostných, tak, jak nám je válka dovolila prožívati.

Nejživěji utkvěl mi v paměti příběh, který tu uvádím, aby byl zachován mladším, kteří přijdou po nás.

V měsíci srpnu a ještě září r. 1917 střídaly se zprávy v časopisech jedna za druhou o smělých nájezdech Zeppelinů na Londýn a anglické pobřeží vůbec; odevšad byly hlášeny Zeppeliny.

I k nám do tichých poměrně Voges zanesl osud poslední vlny této války zeppelinové.

Tak dne 19. září 1917 došla nás telefonická zpráva, že se nad městem Luxeuil potulují tři Zeppeliny v malé poměrně výši nad mraky, s rozkazem, aby vše, co je k disposici, vyletělo je pronásledovat. Já se svou obvyklou hlídkou jsme dostali rozkaz odletěti za nimi. Jen co jsme vyměnili obyčejné náboje za fosforové v pásech našich kulometů a již jsme brázdili „kumuly" okrášlený obzor směrem k Luxeuil. Nad městem Luxeuil, které leželo asi 50 km od našeho letiště, drahnou chvíli již jsme křižovali sem a tam, když jsem pojednou spatřil ohromné stříbrolesklé cigáro líně se ve vzduchu povalující, v němž jsem ihned poznal Zeppelin. Dal jsem umluvené znamení svým dvěma kamarádům, že vidím nepřítele, a již mířil jsem na něho, přidávaje stále plynu, abych jej co nejdříve dostihl. Posádka Zeppelinů nás ihned spatřila, což jsem soudil z manévru, který následoval. Vyrovnali svou vzducholoď a hnuli se, na neštěstí pro ně, směrem k jihozápadu, což znamenalo do zápolí a do úplného středu Francie. Tímto okamžikem počala vlastní honba jak v rychlosti, tak v stoupání. Neohlížeje se už ani vpravo ani vlevo, uháněl jsem přímo za Zeppelinem, kterého jsem již, co se vzdálenosti týče, doháněl, ale chyběla mi výška, jíž on nad 4000 metry získával rychleji nežli já. Kamarády jsem již ztratil s očí kdesi za námi a octl jsem se s Zeppelinem nad 6000 metry sám. Nevěděl jsem už, kde to jsme; jenom podle kompasu a slunce jsem viděl, že letíme stále k jihozápadu. Nemoha už dýchati uvnitř sedla, musil jsem naklánět hlavu ven, abych tak hltal ledový sice, ale ještě dýchatelný vzduch, vrtulí mého Nieuporta zhuštěný.

Zeppelin jsem už zcela dohonil, viděl jsem volný chod jeho čtyř vrtulí, byl jsem jen asi 300 metrů pod ním, které však jsem už nemohl dosáhnouti, poněvadž jsem byl v plafonu svého letadla.

Tím vším jsem úplně zapomněl, že uplynulo již hodně času a že zakrátko musím všeho nechati a jíti dolů pro nedostatek benzinu. Prušáci si mne nějak ani nevšímali víc; viděli dobře, že nemohu výše, nestoupali tudíž také a nevím, zda opravdu neměli z čeho, nebo že mi nechtěli ublížiti, ani jednu ránu po mně nevystřelili.

Když jsem viděl, že musím dolů a rozhořčen nad tím, že jsem více nedokázal, namířil jsem na ně svým kulometem a poslal jim na rozloučenou dvě řady asi po 15 ranách, které světélkujíce mizely v ohromném těle Zeppelinu bez jakéhokoliv účinku. Musil jsem dolů.

Krajina pode mnou zdála se mi úplně rovnou. Později však jsem viděl, že jsem nad úplně hornatou krajinou, kdež přistání nebude nikterak snadné. V 3000 m pojala mne jakási slabost a zimničně jsem se chvěl. Musil jsem zmírniti sestup, abych si snáze uvykl na změně klimatu. To pomohlo a nabyl jsem opětně klidu. K přistání jsem si vyhlédl větší městečko, v němž se sbíhaly dvě železniční trati, z čehož jsem soudil, že je to město většího významu. Přistál jsem šťastně na maličkou louku, odvodňovacími stružkami celou zbrázděnou. Ze vše dopadlo šťastně, bez nehody, není zcela mou zásluhou; mnoho štěstí bylo se mnou, což mi však nijak nevadilo, abych se cítil dobře v své kůži, že jsem opět na zemi po tak zvláštním výletě. Kluci i dospělí občané, z městečka přispěchavší, mne ihned obklopili a zahrnuli spoustou otázek, jako na př. co prý to bylo za saucisse (salám — což bylo přezdívkou pro vojenské pozorovací balony), jenž letěl nade mnou? Nejdříve jsem však chtěl já vědět, kde vlastně jsem. Oznámili mi, že jsem na půdě francouzské, v okresním městě Lons-le-Saunier v pohoří Jura. Když jsem jim pak oznámil, že to nebyl žádný balon, ale Zeppelin, kterého jsem pronásledoval, celé město ustrnulo hrůzou, že snad je také přišel bombardovati. Tentýž večer skutečně město zůstalo tmavé, neosvětlené. Dal jsem telegrafovati na všechna větší města, přes která Zeppelin měl letěti, a byl skutečně viděn v Lyoně, v Saint Etienne a konečně v Toulonu na Středozemním moři. Odtud také přišla druhý den ráno depeše, že se zřítil do moře a ponořil, dříve než se mohl rychlý křižník anglický na místo jeho dopadu dostaviti. Tak skončil poslední z 6 Zeppelinů, které tehdy bombardovaly Londýn a zčásti v Anglii, zčásti ve Francii byly všechny zničeny.

V Lons-le-Saunier jsem byl považován za velmi vzácného hosta a moje letadlo, ač bylo hlídáno ve dne v noci vojskem, bylo popsáno spoustou veselých a nadšených nápisů. Když jsem sehnal potřebný benzin, ač jen automobilový (oleje mi zbylo dosti na zpáteční cestu), připravil jsem se k návratu na frontu. Od mé letky dělila mne vzdálenost něco přes 300 km.

Celé městečko mělo zato, že jsem belgickým letcem, poněvadž jsem byl černě oděn jako Belgičané. To také vysvítá z textu níže uvedené básně, již napsala na mou poctu dáma, kterou jsem bohužel nikdy nepoznal. Samo sebou se rozumí, že v rodině pana architekta X, u něhož jsem byl hoštěn, jsem hrdě opravoval tento omyl a hlásal, že jsem Čech a že nejsem jediný, který bojuje pod francouzským praporem. Tím jsem vzbudil zájem paní architektové, která byla učitelkou a redaktorkou místního časopisu Jura, o český národ do té míry, že jsem jí musil dáti adresu dra Eduarda Beneše v Paříži, od něhož si vyžádala potom časopisy La Nation Tchèque a Independence Tchèques.

Krátce před mým odletem, na nějž se dívalo celé městečko, mi odevzdal četař, velitel stráže, psaníčko, jež mne tolik překvapilo, že v okamžiku samém jsem se zapomněl ptáti, kdo jest ona dáma, která je napsala, abych jí alespoň slušně poděkoval. V levém růžku byl upevněn čtyřlistý jetýlek a pak následovala báseň.

Zpáteční cestu jsem musil vykonati bez mapy, protože v celém městě ani v posádce nemohl jsem ji dostati. Silný východní vítr, který právě foukal,brzdil můj let tou měrou, že po přistání u své eskadrily nemohl jsem ani dorolovati k hangaru, poněvadž jsem neměl už ani kapky benzinu ani oleje. Asi desátý den potom jsem dostal z Lons-le-Saunier český dopis od krajana, jehož jméno si již nepamatuji, který podle znění dopisu tam měl továrnu na dýmky Brier a hořce litoval, že se až po mém odletu dozvěděl, že jsem Čech a že mne nemohl sám pohostiti.

 

V první světové válce docílil jeden oficiální sestřel a tři neoficiální. Během své válečné činnosti dosahuje hodnosti kapitána francouzského letectva. Je vyznamenán čs. válečným křížem a dalšími francouzskými i československými vyznamenáními a medailemi. Byl důstojníkem francouzské Čestné legie.

Skončila první světová válka a v roce 1919 je Augustin Charvát povýšen na nadporučíka čs. letectva. Je přidělen k letecké skupině vyslané z ČSR do výcviku v Pau a Avord. Zde působí jako instruktor. Během svého návratu do Československa je 30. června 1919 povýšen na kapitána. Je přidělen k francouzské vojenské misi v Praze. 20. srpna 1920 působí jako učitel létání v Praze a následně se stává velitelem leteckého učiliště v Chebu.

1. června 1921 nastupuje na ministerstvo národní obrany – vzduchoplavecká skupina při operačním oddělení hlavního štábu. Stává se předsedou komise pro přejímání letadel. 30. prosince 1922 je Augustin Charvát povýšen na štábního kapitána. Od března 1923 působí ve vzduchoplaveckém studijním ústavu. 16. dubna 1923 skládá maturitní zkoušku .

20. června 1924 se stává velitelem letky ve Vojenském leteckém ústavu studijním v Praze. Během listopadu 1924 je však poslán do válečné letecké školy v Praze, kde působí jako učitel. V roce 1926 je povýšen do hodnosti majora. V letech 1926 a 1927 je přidělen na MNO. 1. září 1927 se stává příslušníkem 1. leteckého pluku T. G. Masaryka. Zde působí jako velitel 3. letky. 24. prosince 1927 je povýšen do hodnosti podplukovníka. Stává se zástupcem velitele pluku. Následuje jeho další povýšení na plukovníka. 1. dubna 1931 se stává velitelem 1. leteckého pluku T. G. Masaryka.

19. září 1931 provádí kontrolní let při kterém Augustin Charvát v husté mlze nad Českomoravskou vrchovinou ztrácí orientaci. Pokouší se s letadlem Š-16 nouzově přistát. Při tom naráží do svahu u obce Těchová u Moravské Třebové. On i pozorovatel npor. Brožek jsou smrtelně zraněni. Plukovník Augustin Charvát umírá 20. září 1931 v nemocnici v Moravské Třebové.

Vedle své vojenské letecké služby se věnoval i sportovnímu letectví. Například na mezinárodních leteckých závodech ve Švýcarsku v roce 1927 vyhrává jednu z vítězných cen. Na letecký meeting v Curychu v roce 1922 a 1927 vede naše výpravy.


Publikováno: 26. 8. 2019 Autor: Tomáš Žák Sekce: Hrdinové oblohy